Píseň za toho, který nikdy nezradil a neuhnul: Filip Fuchs. RIP

Včera v noci zemřel člověk, který stál u zrodu hardcore subkultury v České republice. A do poslední chvíle byl její součástí. Člověk jehož život dal odpověď na věčné pochyby mnoha lidí: je možné prožít celý život tak, abychom neuhli, nezpronevěřili se ani na okamžik svým snům a ideálům, tvořili jiný svět? Svět postavený na přátelství, pomoci, solidaritě, na ideálech DYI - Do It Yourself, udělej to sám. Svět, který stojí mimo oficiální struktury, svět kde ohleduplnost ke zvířatům je stejnou samozřejmostí, jako odpor k veškeré totalitě, rasismu, speciesismu, kde každý život má hodnotu, každý sen má hodnotu. A jde splnit, pokud za ním člověk jde. Filip Fuchs dokázal, že takto žít jde. Ne rok, dva, pět - ale celý život, každou jeho vteřinu. Ani na okamžik přitom neuhnout, nezradit. Stát vzpřímeně; i ve smrti, která teď přišla. A on ji přijal - se vztyčenou hlavou, s odvahou a hrdostí.

Tahle píseň je pro tebe, Filipe.

 

 

 

Dnešní noc. Stojíme kolem postele, na které ležíš; ve smrti stejně důstojný a hrdý, jak jsi byl každý okamžik svého života. Z reproduktorů burácí hudba, kterou jsi skládal, zasvětil jí život, procestoval s ní celý svět. V tvém přání, abychom tě po starém romském zvyku provázeli na poslední cestě, chránili tvou duši před zlými duchy, byli s tebou, se odrážíš i ty; to, co tě poslední měsíc tak drželo nad vodou a z čeho jsi bral sílu k boji s krutou nemocí. Z blízkosti lidí, jejichž život jsi tak ovlivnil, které jsi inspiroval a ukazoval, jak jde žít. Dívám se na tebe a vím, že tohle prostě musím napsat, že to k tobě doletí, dnes v noci. Zrcadlo v místnosti je zakryté, jak říká romská tradice, vše je, jak má být. Jen my už navždy budeme jiní, chudší o sílu, kterou jsi nám dával, bohatší o smutek, kterého je místnost, kde ležíš, plná. 

 

…byl rok 1992 a v Pardubicích se chystal další ročník závodu Velká Pardubická speeplechase, závodu, jehož každý ročník před tím znamenal zlámané nohy a smrt koní na Taxisově příkupu, tehdy ještě vyšším a mnohem nebezpečnějším, než je teď (jeho úpravy do současné podoby, stejně jako dalších smrtelných překážek, proběhly až po radikálních ekologických protestech). Z Brna do Pardubic jela vyjářit svůj názor na tento závod skupina snad padesáti lidí; Filip a já jsme byli jedni z nich. Bylo nám šestnáct, sedmáct let, znali jsme se z koncertů a akcí proti cirkusům a rasismu, které se v Brně v té době začínaly pořádat, často ve Filipově režii. Už cesta z nádraží k závodišti byla lemovaná zástupy policistů - nikdo, ani oni sami, ale tehdy netušil, jak se chovat; bylo krátce po revoluci a v podstatě každá podobná akce ještě do určité míry pokračovala v jejím etosu. Navíc akce, která chce jediné: aby si koně pro zábavu a peníze lidí nelámaly nohy na nesmyslných a skoro nezdolatelných překážkách. Na místě se nás tehdy sešlo několik set, podél cesty, po níž chodili na závodiště diváci, jsme dali cedule s obrázky zmrzačených a zabitých koní z minulých závodů; memento toho, co je tak zbytečné, nesmyslné. Dnes by spousta návštěvníků byla agresivních, útočila na nás; ale tehdy se jich hodně zastavilo, přemýšlelo, diskutovalo. A i se otočilo zpět. Radikalismus k té době patřil, i v protestu, který se chystal: zablokování závodiště k ukončení tradice, která stála tolik koní život. Těsně před závodem jsme vběhli na trať, udělali lidské řetězy a blokovali ji, aby závod nemohl proběhnout a koně se na překážkách nemrzačili: Filip kousek ode mě, oba odhodlaní, ale bez nejmenšího ponětí, co se nám může stát. 

První rány obuškem přišly zezadu a zabolely - ale nic, co by nešlo překonat, dnes bych řekl jen slabá průprava na ring. Postupně jich přibývalo, i agresivity policistů, kteří nás nakonec odvlekli ze závodiště, před očima televizních kamer  a konsternovaných diváků na tribunách. Stáli jsme s Filipem pak před hlavní branou, mladí kluci, zmlácení, ale plní odhodlání. Další protesty pak ještě pokračovaly, včetně už zbytečného vběhnutí několika lidí na trať i během závodu, čímž některá média pak argumentovala jako důvodem pádu koní (nicméně o rok později, když se nic podobného nestalo a protest proběhl jen venku, doběhl jediný kůň - poté se díky cílené kampani a protestům překážky upravily a závod se stal méně nebezpečný). My se vrátili vlakem do Brna, zbití, ale s pocitem, že věci jdou měnit. Ale byl to jen začátek - v dalších dnech se strhla obrovská mediální bouře na jejímž konci bylo pro nás oba a mnoho dalších lidí předvolání na policii. A možná to, abychom se dokázali i tomuhle bránit, přivedlo Filipa na jeho další cestu - díky rokům studia se proměnil ve špičkového právníka. 

 

 

 

Je čtvrtek dopoledne, těsně před Vánoci, je to pár týdnů, co ses dozvěděl o své nemoci a vyhlídkách, co jsou před tebou. Máš tři úžasné děti, partnerku, také úžasnou, skvělé rodiče, se svou kapelou  jsi měl odjet na další světové turné - po USA, Japonsku, Brazíli tentokrát do Indonézie. Pár dnů před odletem ale přišla nemilosrdná diagnóza a cesta do nemocnice. Z ní jsi ale na pár dní teď venku a po tolika letech děláš velké rozhodnutí: svatba. Představa byla komorní, na brněnské radnici, s oddávajícím Martinem Anderem, který vás kdysi vozil po koncertech a teď je z něj náměstek primátora, jen svědci a vy. Asi ani ve snu netušíš, co se připravilo - v jedné z místností brněnské radnice stojí hudební aparatura, kolem jsou desítky lidí z celé republiky, v našem věku i mladších, lidí, co jsou tvoji blízcí přátelé. Svědci tě nenápadně nasměrují do místnosti a když vejdete, ve svatebním, bez nejmenšího tušení, co se chystá, spustí se koncert - napřed akustický folk punk, ale pak ohlušující nářez brněnské legendy Zeměžluče, která hraje jen pro tebe. Později řekneš, že to byl nejkrásnější den tvého života. 

 

Pár roků po Velké pardubické jsme seděli s Filipem ve staré obytné dodávce, co jela spíš silou vůle a snažili se přejet rakouskou hranici na společném turné našich kapel. Spousta mladších lidí už pořádně neví, co hranice jsou - tehdy to byla ale pro UG skupiny noční můra. Prohlídky, riziko zabavování nástrojů s tím, že nejsou proclené, zrušené koncerty, dlouhá zdržení. U nás navíc cesta dodávkou, kde by v obytném prostoru neměl nikdo být - a nás tam jelo asi dvacet, dvě kapely a doprovod, hromada nástrojů. Ale jako myšky - tenhle střet ze státní mocí bychom asi nevybojovali a nechat se před prvním tour zastavit ještě na hraniních, se nám nechtělo. Projeli jsme a zažili pak skvělý koncert ve squatu ve Vídni - odtud pak Alpami další města a další skvělé zážitky. Takhle jsme v devadesátých letech objevili sílu Do It Yourself - nemusí tě hrát rádia, psát o tobě hudební časopisy, můžeš stát v hudbě úplně mimo mainstream a přesto zažívat věci, o kterých se mainstreamu ani nezdá. Vždyť kdo z kapel a hudebníků jako jsou Chinaski, Kabát, Lucie Bílá zažil mimo hranice České republiky jen zlomek toho, co se podařilo Filipově kapele See you in hell? Několik turné po Japonsku, neuvěřitelné koncerty pro totálně šílené japonské fans, turné po USA, po Brazílii, nespočet koncertů po Evropě… A to vše jen díky vlastní píli, bez managmentu, nahrávacích firem, promočních a bookingových agentur. Prostě to udělej sám. Heslo, kterým se Filip řídil celý život, které měl vryté do srdce. Nebudu čekat, až cokoli udělá někdo jiný, doufat, bát se, stěžovat si, že něco nejde; ale prostě to udělám sám. Vytvořím si svět, ve kterém chci žít. Ten hudební tvořil Filip přes dvacet let s neuvěřitelným odhodláním, pílí, pracovitostí. S kapelou pořádali desítky koncertů, sami jich odehrály stovky, po celém světě - a hlavně s nekopromisní muzikou, bez sebemenší podbízivosti, s energií, která bere dech. Stáli jsme spolu na jednom pódiu ještě několikrát, naposled před pár lety v Brně na Melodce a tehdy jsem si říkal: hudba See you in hell je prostě skvělá. A obdivuju, co do ní dávají, jakou energií a přesvědčivostí srší. Hudba byl Filipův život, do poslední chvíle. I časopis Hluboká orba, který tolik let dělal, jí byl plný - těch neuvěřitelně silných emocí, které v sobě nese. Vzteku. Odhodlání. Naděje.

 

 

 

Neděle večer, pár dnů před tvou svatbou. Jdu za tebou do nemocnice, je to až surreálný zážitek; bloudím na brněnském Žlutém kopci v pavilonech, kde v neděli večer nikdo není, žádný personál, jen občas zvuky z pokojů… Pavilonů je tam víc a nevím, jestli jsem ve správném, hledám tě a dívám se okny do husté mlhy; vše je jako sen ve snu. Nakonec tě najdu. Ležíš na posteli a já na první pohled vidím, že jsi stejně nezlomný, statečný, že tě nemoc nezdolala, ani v nejmenším. Jsi pár hodin po chemoterapii, ale hlas máš stejně jízlivě odhodlaný, jak vždy - stejně sršíš vtipem, celá tvoje existence říká: možná mě tahle nemoc zabije, ale nikdy mě nezlomí. Budu se jí smát do očí, ukážu jí svou sílu, odvahu. Fuck off, rakovino , jak říká tvoje poslední fotka na vašem kapelovém webu.

Vzal jsem ti knihu Midian od Cliva Barkera, je v ní temnota a svět pod ruinami, plný magie i naděje. Temnota v ní hřeje, bolest je jen pocit, který prohlubuje lásku a věrnost. Podíváš se na mě a řekneš, tak přímočaře a narovinu, jak mluvíš vždy: "Super by byla někdy kronika Brutal Assaultu, nemáš ji? Já ty hudební publikace žeru." Řeknu ti, že jasně, že ti ji dodám. 

Už to nestihnu.

 

 

 

Často se říká, že život každého semele, přinutí dělat kompromisy. Kdo by to neznal - práce, děti, hypotéka, dřív nebo později auto… ani nevíš, kdy se zařadíš. Filip tohle nikdy neudělal. Se svým skvělým vzděláním vystudovaného právníka, precizní rétorikou, schopnosti organizovat, se nestal právníkem pro exkluzivní klientelu vydělávajícím statisíce, čemuž nic nestálo v cestě. Šel dobrovolně a hrdě jinudy: celý život pracoval v centru brněnského Bronxu, jako právník v neziskové organizací pomáhající Romům řešit ty nejfatálnější problémy. Při vystěhování, s exekucemi, s lichváři... Své špičkové právnické znalosti a vzdělání nabídnul těm, kdo by si nikdy právníka dovolit nemohli. Ale i tam byl svůj; nekompromisní a svým způsobem tvrdý, učil lidi, že odpovědnost je v první řadě na nich, že oni mají život ve svých rukách. On jim může pomoci z nejhoršího, ale změna musí přijít od nich, oni musí chtít. Jeho Do It Yourself platilo i zde a tohle bylo možná pro klienty ještě cennější, než jeho právní rady a pomoc. Učil je přebírat zodpovědnost a hledat cesty. 

 

 

 

Teď je neděle, čtyři hodiny ráno. Když jsem před pár hodinama pokládal během romského obřadu růži na tvé tělo, neřekl jsem ti to: dnes v devět hodin ráno za tebe bude speciální mše. Vím, jak to máš s organizovaným náboženstvím, já trochu podobně, ale teď cítím, že je čas smíření. Mše bude ve Vyšehorkách, je to kousek od věznice Mírov a povede ji páter Lízna, člověk, který se jako ty nikdy nezlomil, neuhnul. Dělal kaplana nejtěžším zločincům na Mírově, u sebe na faře ubytovává bezdomovce, stará se a ukazuje cestu Romům z okolí… Před revolucí byl v undergroundu, který je ti tak blízký, skončil myslím i ve vězení, odkud by jsi ho ty, se svou právní erudicí, určitě dostal; byl typickým vězněm svědomí. Tohle je pro tebe důstojné, Filipe, vím to - sloužení mše za tebe ve Vyšehorkách domluvila včera v noci moje máma, která organizovala tolik ekologických akcí a přednášek, kam jsi taky chodil. 

Tvoje kapela se jmenuje See you in hell - uvidíme se v pekle. Ale tomu nevěřím, my se setkáme jinde. Když jsem před sedmi lety při psaní projektu River  přemýšlel a snažil s vcítit do smrti, napadla mě věta, která celý ten příběh umírání očima ženy rámuje. "Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou." U tebe vím, že to bude jiné: ty jsi Vítr. Nespoutaný a svobodný. Pokaždé už, když se mi dotkne(-š) tváře, vzpomenu si na tebe.

Odpočívej v pokoji. 

 

Jan Müller

 

 

 

Zpět na Novinky